Ettella Diamant

Jakmile řeči o holkách končí u definice krásy, nedá se mluvit o profesionalitě. Pak jsou tu taky záchodkové básně: Hraji na klaviaturu stehen/ chodím do lidušky/ plavu v teorii/ znám odstíny klína/ ale stydím se mluvit o milenkách. Souvislosti? Jsou místa přípomínající Morcheebu v dobách jejich největší odezvy, Skye Edwards je věčná, ale zpěvní linka rozmlžená, ligoce ako vták, komu se v Americké kráse nejvíce líbila Mena Suvari, zasypávaná růžovými květy, ten musí jít z kola ven. Příliš přízemní na snové povlaky? Ne, tak akorát. Etella, kde si? Dlhé roky bolo ticho, nebe je jasné. A downtempové procházky, éteričtější než ecstasy of svatá kateřina, škrábou po stranách, jako když si dáte tkaničky dovnitř obou bot a vyjedete si na víkend. Prostorový dojem, acidové rytmy domorodých tanců, kulaté zvuky a něha, která hladí. Jestli se budeme bavit o kyselém jazzu nebo zlomených beatech (závorka věnovaná vzpomínce na Lamb), musíme se vyvarovat beztvarého dojmu obligatorního ambientu s křehkým vokálem, pokud se bavíme o vyjížďce do přírody, není tam Skanska ani opuštěný posed s výhledem na stráň, doutnající laně uhánějí tmou. Triphop? EP z roku 2004 je jako dlouhý závdavek, ale nový materiál nezklame. Takhle odpadávaly srovnatelné spolky: Nierika, Veena, Narcotic Fields. Není to ten zdrcující, sebevražedný nebo prenatální triphop v děloze zoufalství, spíš snový kaleidoskop. Posmutnělá elegance, hutný a barevný beat.